Neurotyping – Co to je?

Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč některé lidi v tvém okolí baví koordinačně náročné sporty, za to jiní si užívají sporty s dokola se opakujícím pohybem? Proč některé lidi baví vytrvalostní disciplíny, za to druhý miluje pouze jednou zvednout maximální váhu?
V čem to je? Co je to, co je přitahuje a co je vede k těmto rozhodnutím?

Kupodivu(jako asi u všeho) je to náš mozek. A není to tím, že by jedna strana spektra měla mozek a druhá ne. To co jak vnímáme a cítíme je řízeno naší nervovou soustavou, respektive odezvou neurotransmiterů. To si můžeme představit jako dopisy s informacemi, co nám lítají v hlavě. K tomu aby neurotransmiter udělal svou práci, potřebuje aby jej někdo odeslal(tedy nějaký impuls) a potřebuje se dostat ke svému adresátovi(tedy do receptoru). Odesílající(impuls) může být jakýkoli, například ochutnám dobré jídlo, uvolní se mi dopamin a já mám dobrý pocit. Procházím se po lese, uvidím medvěda, vystřelí mi adrenalin, a moje nervová soustava je připravená bojovat nebo utéct. A tak dále….

Teď máš hodně zjednodušenou představu o tom, jak to v té kebuli pracuje. A stejné, jako s dortem nebo medvědem, je to i se sporty, potažmo tréningem. Každý typ výkonu nám nějakým způsobem stimuluje práci neurotransmiterů v mozku.

Dalším faktorem je to, na jaký neurotransmiter jsme dominantní a jaké máme hladiny jednotlivých neurotransmiterů. Dominance znamená, že máme zvýšenou citlivost na tento neurotransmiter. A zvýšená citlivost jde ruku v ruce s nízkou hladinou. Takže pokud máš vysokou citlivost na dopamin, máš i jeho nízkou hladinu. Dělají ti tedy dobře činnosti, které stimulují vyplavování dopaminu. Což je primárně překonání výzvy. Například pokud tvoje max na dřep je 200kg, a ty dřepneš 205kg, dostaneš svou dávku dopaminu. Pokud víš, že jsi minule udělal 90 kliků a dneska se ti povedlo udělat 100 kliků, přijde opět příval dopaminu. Takový trénink tě baví. Klidně si při něm i zařveš. Bohužel většinou takoví lidé, díky nízké zásobě dopaminu, nemohou trénovat příliš ve velkém objemu(tedy tréning nemůže mít 30 pracovních sérií).

Pokud jsi citlivý na adrenalin, největší potěšení a tedy i přínos ti bude dělat tréning v rychlejším tempu. Tedy trénink s krátkými pauzami, supersériemi, kombinacemi, formy kruhového cvičení, atd…

Pokud máš vysokou hladinu glutamátu, hlavní požitek vychází z procítění. Při cvičení potřebuješ cítit svaly jak se správně zatnou, pokud nedosáhneš svalové pumpy, tak máš pocit, jakoby trénink vůbec nebyl. Potřebuješ pořádně propotit všechno oblečení, co máš u sebe, tak, aby jsi viděl, že to mělo cenu.

Nebo například pokud máš neefektivní serotonin, preferuješ jistotu při cvičení. Nové cviky ti vadí, necítíš se v nich ani po 5 sériích. Potřebuješ dostatek času na zahřátí, dostatek času na protažení, dostatek času na přípravu před zdvihem, atd… Tvůj sparing z tebe teče, že ti všechno trvá, ale ty potřebuješ svůj klid.

Jak vidíš, není to o tom, že někdo by byl nemotornej idiot a jiný kretén, co zvedá mega váhy a řve u toho. Že by někdo byl posera a bál se činky a druhý by byl hrdina, vlezl klidně pod 110% svého maxima a nechal se zavalit váhou. Vše je řízený naším mozkem a nervovou soustavou a podle toho by jsme měli přistupovat jak k výběru sportu, tak i k individuálnímu tréningu. Každý má předpoklady k tomu, být výborný v určitých sportech, to ale neznamená, že nemůže být dobrý v tom druhém. Ale musí se vědět, jak se sedí na lopatě. Každý může být kulturista, ale různí lidé k věci použijí různé postupy. Někdo bude cvičit extrémně procítěně, jiný bude zvedat primárně těžké váhy a bude cvičit 2x denně. Každý může být powerlifrer, jeden bude „pokaždé na max váhu“(ber to s rezervou, nemyslím tím úplných 100%), druhý bude drilovat perfektní techniku do zbláznění.
Každého motivuje v tom tréningu něco jiného, jeden chce překonat kluka vedle sebe, druhý chce pod sebou zanechat kaluž potu.

Strava je v tomto taky individuální, jeden potřebuje primárně podporovat množství dopaminu, další potřebuje citlivost adrenalinových receptorů, třetí převést glutamát na GABA, a tak dále.

A tohle je koncept, se kterým by jsme měli všichni trenéři pracovat. S tou individualitou. Vždycky je více postupů, jak postavit barák, a každý musí pracovat s tím co má. A stejně tak jako má někdo dlouhé končetiny, jiný má krátký prsty, tak každý jedinec má i jinak poskládané urovně neurotransmiterů. A to je ten neurotyping.

Pokud by jsi měl ohledně tohoto tématu další otázky, stačí se ozvat. 🙂